Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Současná extrémněji laděná hardcore a post-hardcore scéna netrpí zrovna nedostatkem. Poslední desky od NORMA JEAN, EVERY TIME I DIE nebo třeba i klasiků CONVERGE představují minimálně slušný nadstandard. Letošní rok je ale ve znamení méně známých Američanů GREYHAVEN. Teda alespoň pro mě.
Na svém debutu „Cult America“ z roku 2014 tito hoši z Kentucky naznačili jisté ambice, desce však chyběla dotaženost a to především po produkční a zvukové stránce. Zato letošní „Empty Black“ už se po všech stránkách škrábe na vrchol stylového ranku. Správně agresivní hudba je umocněna ostrým řezavým zvukem a když na to pánové šlápnou rychleji, je to mnohem živelnější a dynamičtější než na poslední desce NORMA JEAN. Snad nejpřesnější je srovnání s kolegy EVERY TIME I DIE, zřejmě i proto, že obě skupiny se dají z části označit i nálepkou metalcore. Charakteristické znaky ohledně metalových kytarových vyhrávek a postupů zde prostě jsou.
GREYHAVEN kladou důraz na lyrickou složku své hudby. Říkají, že jejich vzory jsou Kurt Cobain, Lou Reed nebo i Jimi Morrison. Dilemata boje proti korporátnímu obchodu s ropou, otázky šedé ekonomiky a státem kontrolovaného obchodu s opiáty, to vše se proplétá v textech a hudba tyto témata umocňuje svou naléhavostí a důrazností. Vokál Brenta Millse pak svou variabilitou dodává skladbám další rozměr. Jeho agresivní štěkání, rozlícený řev, emotivní bědování, ve skladbě „Kappa (River Child)“ připomínající až DEFTONES, i čistý a často smutkem naplněný rockový vokál je tím, čím se GREYHAVEN posouvají mimo hranice bězného hardcoru až kamsi do crossoveru.
Další nedílnou součástí jsou na desce „Empty Black“ všudypřítomné progresivní post-hardcore postupy, které v některých okamžicích evokují vzpomínky na staré desky THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Minimálně od skladby „Echo and Dust Pt. I“ je ale jasné, že skupina to umí i na druhou stranu. Melodické pasáže, které by slušely i rockovým hitovkám se objevují všude, vždy však jen na tak dlouho, aby se skladby nezvrhly v nějakou sladkobolnou show. Třeba klidnější pasáže v "Echo and Dust pt. II" ukazují, jak by to vypadalo, kdyby se GREYHAVEN rozhodli hrát v invencích populárních rockových kapel. A i v téhle poloze to šlape na jedničku. To, že se nakonec skladba přes trochu té agrese zvrhne v dunící doommetalový závěr, jen dokazuje, jak moc toho skupina dokáže nacpat do jediné skladby.
„Empty Black“ představuje pestrou hudební kolekci, u které se jen těžko dostaví pocit oposlouchanosti. Kdykoli si tuhle desku pustím, vždy mě v některých okamžicích překvapí. Asi ta největší motivace vracet se k poslechu znovu a znovu. Známka bravurní hudby.
1. Sweet Machine
2. Blemish
3. Echo and Dust pt. I
4. Mortality Rate
5. Ten Dogs — Red Heaven
6. White Lighters
7. Kappa (River Child)
8. Day Is Gone
9. Broadcast Network
10. Echo and Dust pt. II
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.